Tak si tak krásně spím u páníčků v posteli, když tu zazvoní páníčkovi mobil. Co blázní, je neděle a ještě noc. Páníček s paničkou však vylézají z postele a hrnou se do kuchyně. Chvíli se tam motají a zas jdou zpátky do postele. nechají mě ještě nějaké tři hodinky spát a už zase mažou do kuchyně. Já jsem ale po sobotním teplém dni na chatě utahaná, takže se z postele ve svých šest hodin rozhodně nehrnu. Páníček se ke mě naštěstí po chvíli přidává, ale panička zůstává v kuchyni, což je dost divné, většinou je to totiž naopak. Zbystřím, protože to se určitě bude něco dít. A taky že ano, páník zase vstává a veze nějaký voňavý pekáč kamsi pryč a panička je i nadále v kuchyni. Než se pořádně dospím, je páníček zpět, panička vyleze z kuchyně a začíná balení věcí, takže se nejspíš někam pojede. Přemýšlím, jestli pojedu taky, ale když vidím, že páníček vyndavá bíglí tričko ze skříně, je mi úplně jasné, že bude flekatý výlet. Jupí. K mému překvapení, ale jedeme zase na chatu. Nechápu to. Kde je ten výlet a kde jsou ostatní kamarádi. Páníci se jen tak motají po chatě, občas kouknou na hodinky, pohodička, klídek. Najednou páník připne opasek s vodítkem, panička vezme kočár s malým páníkem, co ho nesmím olizovat, malá panička (tu olizovat můžu) jde po svých a jdem do mého oblíbeného lesa. Kousek po cestě a jsme na křižovatce, chvíli čekáme a už vidím kamarády. Megi, Grétka a Oli jsou tu první, společne s Terinkou, která ovšem překvapivě přijela po cestě, kde jak poznamenala panička, je cosi jako zákaz vjezdu. Ještě chvilka a jsou tu i Endy a Ketty. Celá skupina se po chvilce dělí na dvě party. My turisti se vydáváme na pěknou procházku lesem a dorost s doprovodem jde zpět do základního tábora.

Tady musím vyprávění rozdělit: Takhle jsme si užívali my turisti:
Vydali jsme se po modré rovnou do lesa a hned ze začátku to začalo kopečkem. To jsem si říkala, že to snad ne, vždyť jsem po včerejšku ještě tak unavená. Ale brzo jsem si zvykla a už to bylo fajn. Cestou vonělo spoustu zvířecích stopiček. Zvířat je tu spousta, už několikrát jsem je tu osobně potkala. Šplhali jsme dál do kopce, až jsme se konečně dostali nahoru. Tady jsme dali krátkou občerstvovací pauzu a poté vyrazili už pěkně po rovince dál na cestu. Tady jsem konečně dostala volno a mohla jsem se trošku proběhnout a několik málo šťastných jedinců se mohlo ke mě přidat. Cesta lesem přijemně utíkala, až jsme se dostali k rybníku. Několik kamarádů se s radostí vrhlo do vody a šlo si zaplavat. Tak to mě ani nehne, jak je tam víc vody jak po pupek, tak mě do ní nikdo nedostane. Když jsme se osvěžili, pokračovali jsme do základního tábora, teda k nám na chatu. Cestou jsme se ještě zastavili u lesní studánky, trošku se napili a za chvilku už jsme byli na louce před chatou. 

A takhle neturisti:
v klidu a pohodě jsme ve složení, já s Maruškou, Zuzka jistící Ninku na kole a Hanka tlačící kočár s Máťou, došli na chatu, zaujali pozici na pohodlném gaučíku ve stínu smrku (tedy až na Hanku, která si dobrovolně šla s Maruškou a Ninkou hrát na písek a po celou dobu stavěla statečně bábovičky, aby jí je holky mohly okamžitě zase bourat, a když zrovna nestavěla, tak krmila a uspávala Máťu - ještě jednou za vše díky). Daly jsme si kafíčko a buchtu, odpočívaly a klábosily. Prostě pohodička. Jenže netrvalo dlouho a už tu byla Cirinka a všichni ostatní psí i lidští kamarádi.

My pesani jsme na chatě dostali čerstvou vodu a páníčkové byli domácími (babi Věrou a dědou Jardou) občerstveni kávičkou a buchtami. Nechápu jen, proč si předseda míchal kafčo klacíkem - příště se polepšíme a dáme mu lžičku. Páníček mezitím připravil gril a buřty po chvíli začaly vonět. Po svačince (teda poté, co se nasvačili páníčkové a paničky, k nám čtyřnožcům se moc buřtíků nedostalo) jsme se všichni společně vyfotili, turisti i neturisti, a bylo rozhodnuto, že se jde dál. Opět se skupina rozdělila na dva tábory. Turisti pokračovali a neturisti (posíleni o Páju a Míšu) zůstali na chatě. Teda řeknu Vám, vůbec se mi, a myslím že i dalším kamarádům, nikam nechtělo. Taky jsem se páníčka snažila ukecat, aby jsme šli zpět, a stále jsem snažila zahnout zpátky. No nakonec jsem zjistila, že se nedá nic dělat a musím pokračovat v cestě. Courali jsme se lesní cestou, až jsme došli na pěknou louku, kde jsme se trošku proběhli. Byly tam naskládáné klády stromů, a tak se fotila poza všech flekáčů, ale na to jsme neměla nálada, a ikdyž mě paníček přemlouval, stejně jsem pózovat nezůstala. Cesta pokračovala dál, až jsme došli k hájovně, kde na nás za plotem začala nenávistně štěkat místní smečka psů. Statečně jsme ji ignorovali, ale tu slepičku, co tam byla venku, tu jsme si nemohla nechat ujít a trošku jsem ji prohnala. Paní z hájovny na nás sice něco hulákala, ale nějak jsem ji nevnímala. Za chvilku jsme byli zpět u aut a čekali jsme na zbytek skupiny, který se k nám blížil ze základního tábora. Za pár minut tu byli, tak jsme se společně rozloučili a potom každý vyrazil směr domov.

P.S. Když jsem přišla zpět na chatu, tak jsem ten buřtík přeci jen dostala. Mňam.

Předsunutá Bašta
Ahoj výletníci. Dnes vyšla tlapka na mě a tak předkládám reportáž z dnešního fajn dubnového výletu. Vy, co jste byli – vzpomínejte, vy co jste nebyli – tiše záviďte.
Sraz byl v 10 hodin na parkovišti v Kozojedech. My s paničkou dorazily jako poslední a pozdě. Tímto se ještě jednou omlouvám a děkuji, že jste počkali. Hned jsem jí ale dala co proto. Jen co jsme vyrazili a já se s vámi všemi přivítala, rozeběhla jsem se za kočkou. Když jsem ale viděla, že strach má nejen panička, ale i ostatní dvojnozí, vrátila jsem se zpět, protože vystrašit jsem chtěla jen jí. Dostala jsem mňamku, jak jsem šikovná a pozdní příchod byl odpuštěn. 
Hned za vesnicí nás čekal pěkný výšlap. My pejsci byli nadšení, človíčci pěkně funěli. Nejvíc Cirinky smečka. Všichni páníčci Martina a Marušku obdivovali, za jejich roztomilé mluvící krosničky na zádech. I já dávám palec nahoru – nechtěla bych paničku tahat na zádech a mimochodem ani Martin nechtěl. 
Dál už cesta pokračovala bez větších výšlapů. Bylo krásné počasí – svítilo sluníčko a páníčci zbytečně táhli v batůžkách pláštěnky. Kdyby radši vzali víc kostiček a jídla… Ťapali jsme podél řeky, lesem, všude luční kvítí a my všichni byli spokojeni. Předseda vše samozřejmě fotil. 
Konečně jsme dorazili na zříceninu Krašov. Zde jsme měli prohlídku a proběhla i společná fotka. Opět na několikrát (club by měl asi předsedovi přispět na nějaké pořádné baterie do foťáku), pak svačina a odpočinek. Meggi se s Ciri (nedobrovolně) a pak i se mnou (aby se neřeklo) rozdělila o vodu. Hodná holka. Ella a Teri dostali diplom a medaili za největšího výletníka. Gratuluji! Na zřícenině si tedy celá jejich rodinka užívala chvíle slávy, fotila se a přijímala potlesk a gratulace. Jen doufám, že nezpychnou a bude s nimi stále stejná sranda.
Odpočatí jsme pokračovali dál. Cestou jsme viděli zajíce, kohouta a slepice, památný strom a Tergyho páníček dokonce hledal poklad. To musí být ale bohatá smečka. Hmm…že by ženich? 
Čekalo nás poslední pole před cílem. Tady jsme váleli sudy, štěkali na povel, zkoušeli odložení a měli piškot na čumáku. Jako vždy – nejlepší Meggi a Terrinka – šprtky… 
A jsme u aut. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu. Byli jsme naloženi do aut, předseda utrhl kus výfuku, aby byl na silnici za většího frajera a jelo se domu. 
Tak zase příště, Amálka

Co by tak výletníci mohli dělat 1.dubna? Mohli klidně oslavovat Den ptactva, mohli si dělat z někoho šprýmy, když byl apríl, mohli si prostě užívat volného dne doma. No to ne, oni nelenili a vydali se opékat buřtíky do Prokopského a Dalejského údolí. A vzali mne sebou. Protože bylo pěkné počasí , jen trošku profukovalo, sešlo se nás hojně. A převážně holky, to vám bylo...Přidaly se i Roxxy s Offi s Péťou, které bydlí nedaleko, dorazily i Grétka s Olí, které již znám, a ta Olí, to je kočka. Procházka začínala u Velké Ohrady a směřovala do údolí. Potkali jsme hasiče, jak cvičí na sutinách. Potkali jsme krasné potůčky a bažinky, což se mi velmi líbilo. Na koho jsem občas dělal ramena, byl ohař, kámoš Terezky. S tím jsem si to musel vyjasnit. Všichni byli vzorně připravení na opékačku, našli jsme odlehlé čisté ohniště a mohli si v klídku opéct mého prvního buřta, dostal jsem totiž kousek od Lenky. Všichni se spokojeně nadlábli a mohlo se sotěžit. V čem jsou bíglové nejlepší, řikal jsem si, jasně, v chytání žrádla, tam nemám moc šancí, ale stal se opak, já postoupil do dalších kol a vyhrál, chytili jsem od Lenky úplně nejdál piškot, to byli doma hrdí. V závěsu zůstala Offi a Olí. Poklidilo se ohniště a mohlo se pokračovat v příjemné procházce. Množství potoků lákalo k odpolední koupeli a oba s Terrýskem jsme si to u žívali. Nesmím zapomenout poděkovat Lysienkovi a výletníkům, že mne vytáhli na čerstvý vzduch. Tak zase někdy příště AHOJ Váš Max a někde je tu i Lysien

Víkendovka aneb jak to vidí má bígl očka

Několik dní u nás padalo slovo víkendovka. Tohle slovo už jsem párkrát slyšela a vždycky to bylo spojené s nějakou super akcí pro nás psy. Přišlo další ráno, šla jsem s páníkem do našeho zámeckého parku na tradiční ranní procházku a poté přišla změna. Neodjel do firmy, jako je skoro pravidlem, ale začalo se cosi divného dít. Panička vytáhla velkou cestovní tašku a začala do ní skládat oblečení. Řekla jsem si asi prádlo do prádelny, ale byl to omyl. Ve chvíli, kdy jsem nuceně musela pod násilím opustit můj pelíšek, který zabalili taky do tašek. Tak jsem si vyhlásila poplach, teď už budu raději páníčky hlídat. Všechno se naskládalo do té bíle plechovky, já jsem z nechutí zabrala tradičně celé zadní sedadlo a někam se konečně jelo..
Páníček mi řekl, že se jede do Herlíkovic, kde budou probíhat bíglí soutěže. Tak konečně hurá! Po nějakém čase auto zastavilo a já vyskočila natěšená na moje kamarády. Ale nikde nikdo.. Jsme v Mladé Boleslavi, paníčkové říkají, jdeme se cournout a něco nakoupit. Po nějakém čase stráveném na zámkové dlažbě, jsme zasedli do naší plechovky a jedem dál. Další zastávkou páníček hlásí Jičín. Zase to samé. Poté pokračujeme dál. Najednou se auto zastavilo a já si říkám konečně už tu budou kamarádi. A zase nic, jde se na oběd. K mému překvapení nás psy do restaurace nechtějí, tak se musím vrátit do auta. Páníčkové oběd rychle zhltli, jako správný bígl, asi se o mě báli a byli za chvilku u mě. Jedem dál, páníček říkal, že máme spoustu času a tak znovu zastavuje. Konečně jsme v lese, kde můžu běhat. Je tu spousta sněhu a ve chvíli kdy páníček spadne do potoka je konec, řekne pár slov, kterým můj bíglí mozeček moc nerozumí a vracíme se opět do plechovky. Po relativně krátké chvilce se konečně ozve ,,Herlíkovice". Penzion U Kulíška jsme našli bleskově, už tam pobíhali kámošky Terinka a Ketynka. Jen co se vybalilo auto a trošku jsme se zabydleli přijela i Ella s Terim. Poté jsme vyrazili na průzkum Herlíkovic, kde to bylo ještě plné sněhu. K večeru jsme se vrátili do penzionu a začala pro nás bígli, nejhorší část víkendovky. Přijeli ostatní kámoši, Amálka, Lysien s Arčím a nakonec Barča a Korálka a my všichni psy jsme se tak nudiili v restauraci. Paníčci si to moc neuvědomovali, popíjeli, jakou si chmelovou vodu, horkou čokoládu, svařák, baštili a sledovali v televizi fotky ze všech akcí od založení našeho klubu. Pro nás psi to bylo strašný, moc jsme se na páníčky zlobili a mezi sebou jsme na sebe občas štěkali a občas vrčeli. A nemohli jsme se dočkat, až uslyšíme povel, jdeme spát.
Ale pak přišlo sobotní ráno. Sluníčko nás už po 6. hodině začalo tahat z postele ven. Šla jsem na ranní loužičku s Amálkou a přesto, že jsem si myslela, že je rozumnější než já, tak mi ukázala, jak jde jednoduše se proběhnout svou paničku v pyžamu po sjezdovce. Moc jsem jí fandila, ale panička po 20. min. vyhrála. A pak to nastalo. Nástup všech před penzionem a výšlap do hřebenů Krkonoš. Bylo nádherné počasí, po celý den nám svítilo sluníčko a všude byla spousta sněhu, kde nebyl sníh, byl asfalt, nebo mračna vody a bahna. Byl to nádherný den, kdy pro nás předseda vymyslel spoustu soutěžních disciplín. Když jsme se ještě za sluníčka vrátili na pokoje, tak jsme nejprve prošli sprchovou zónou a potom jsme všichni zalehli do peřin. Třeba já jsem spala 14 hodin a vůbec mi nevadilo, co páníčkové dělají v přízemí v restauraci.
V neděli ráno nás opět sluníčko vytáhlo z peřin. Proběhl klasický úklid, balení a všichni jsme společně nastoupili k vyhlášení sněhoboje. Výsledky byly velmi vyrovnané, přesto se mě a Elle povedlo sněhoboj vyhrát. Mám nad pelíškem už 12 medailí a skvělé zážitky. Poté jsme všichni vyrazili dobýt Žalý! Krátký výlet až na vrchol rozhledny a poté malebná cesta plná sněhu a sluníčka až na parkoviště. Tam jsme všichni náskákali do těch našich benzínových plechovek, rozloučila jsem se s kamarády a tak už se mi o tom může jenom zdát. 
Díky všem bíglům, jejich páníčkům a předsedovi za skvělé 3 dny v Krkonoších,děkuji Ellle a Lucce za skvělou týmovou hru a hurá na další víkendovku.

Meggi a její páníčkové.

Ahoj výletníci, 

Tak byla neděle pršelo, jako o žních a panička začala stresovat, že to nestihneme. Chtěla tam být jako první, nebo aspoň mezi prvními. Měli jsme vyzvednout další kamarády, tak jsme se zastavili u sousedů a Beník nastoupil, jako by nic. Cesta mi nic neříkala, tak jsem si myslela, že jedeme na nové místo výletu, ale skončili jsme u mé ničitelky lumpáren, která nám naložila ještě dva špice. Když jsme dojeli do mého oblíbeného Liběchova, tak jsem věděla, že bude sranda, protože můžeme být celou dobu na volno. Na parkovišti už byla nová členka Avinka a Cirda s páníkem, mimina nechal doma, že by se rozpustili v dešti:-D, ale to nevěděl, že by se nám kočárek hodil. Já teda taky ne, myslete si co ráčíte,ale já letět fakt nechtěla… . Zanedlouho dorazila Ella, Teri. No, na koho se asi čekalo? Na Ruby, Elie a holčičku Soptí, všichni jsme jim odpustili, potom co panička přiznala, že trochu podcenila severní Čechy a že by mohlo v horách sněžit. 
Vyrazili jsme parkem, běhalo se jedna radost, skákala jsem přes zamrzlý potok, jako laňka, užívali jsme si že jsme se dlouho neděli. Když jsme prošli Dobrou Vodou Tomáš začal spekulovat,, že bychom mohli sejít ze stezky, ale bylo mu to rozmluveno, že to bude zmrzlé. Došli jsme k lesu, 
Bíglice na volno si několikrát vystřihly průdký svah nahoru a po několikátém zavolání zase dolu, Ruby se chtěla asi koupat, nebo nevím proč koukala do díry v ledu jak teče voda v potoce. Na obzoru byla vesnice, malá přestávka, svačina. Všichni jsme dostali malý suchar, jen Ella s Terim měli utrum, panička zakázala. Po svačince jsme se škrábali do velmi strmého kopce. Jen co jsme ho vylezli, tak byl zase les a bahno, velké kaluže, že já v nich tak ráda lítám, udělali jsme společnou fotku a kráčeli dál. Byla rovinka, hezká cesta, sem tam obrovská kaluž, klid a pohoda. Teri dorážel na Elie a Soptu, ty mu ale jasně říkali, že je sice fešák, ale má málo fleků. A já se rozhodla, že se nudím a půjdu se podívat nahoru na skálu, jen jsem to nahoře úplně nezvládla, bylo to asi namrzlé, nebo jsem letěla jako pravý bígl, sama nevím. Letěla jsem dolu, jako namydlený blesk asi ze šesti, možná osmi metru rovnou na pacičky. Tři dobrý ale pod tou jednou byl pařez. Tak jsem cestou domu jen pozorovala střídavě z Petrova a páníčkova náručí jak ostatní běhají. Teda můžu říct, že mi to bylo uplně jedno. Panička měla veliký strach co se mnou je. Ty tři kilometry jsem se , ale pronesla . Zbytek cesty byl poklidný, jen se zdál poněkud dlouhý. U aut jsme se rozloučili, všichni mi popřáli, ať mi nic není a vyrazili k teplým a suchým pelíškům.

Moc děkujeme za pomoc, pochopení, ručník a tak vůbec Aminčiným páníčkům, Zuzce jako naší pečovatelce, Martinovi za popis události a Lucce s Tomem za účast. Mám zlomenou pacicčku, sádru a klid na lůžku, což mi vůbec problém nedělá. Bolí to pěkně, pláču kdykoliv se o mou levou přední opřu, ale jsem samý flek tak to zvládnu.

Mili vyletnici,

kdo dnes nedorazil na Kokorinsko o hodne prisel!
Kdyz jsem rano vybehla s panikem udelat louzicku, privitala nas Velka zima a krasne pocasi=z meho pohledu idealni podminky :-).
Zabalili jsme svacinu, horky cajik do termosek, mlsky a vyrazili.
Na parkovisti jsem se privitala s celou smeckou kamaradu, mela jsem velkou radost, ze je po dlouhe dobe vidim.
Vydali jsme se po prijemne lesni ceste, ktera se po kratke chvilce zmenila na schody do nebe.
Ctyrnozi kamaradi nemeli s takou drobnosti zadny problem, ale nekteri panici to tak nevideli.
"Narocny" vystup byl odmenen pohledem na poklicky a krasnym vyhledem do udoli, u nehoz jsme si udelali prvni spolecne foto.
Pote jsme pokracovali po hrebenu ke kamene Zabe a Hlave, kde jsme udelali dalsi skupinove foto a touzebne ocekavanou (mnou urcite) svacinovou pauzu.
Cesta nas vedla dal ke Svedskemu valu, kde si panici zahrali na obrance valu (hlasujte o nej rytire).
Pokracovali jsme uz jen po "rovine" a "z kopce" az k Bludisti, kde byla skutecna legrace, ale take se ukazalo prislis velkou prekazkou pro citlivejsi povahy.
Tak jsme se rozdelili do dvou smecek a pokracovali v sestupu do udoli.
Po ceste zpet k autum jsme si udelali jeste odbocku a vyzvedli druhou smecku, ktera kempovala u Chaty Vino.
V kompletnim poctu jsme pak mohli dokoncit nas vylet.
Slunicko krasne svitilo, prosli jsme mokrady (kde se muj panik nekolikrat, neuspesne, pokusil proborit ledem), kolem krasnych chaloupek a pak uz za zatackou bylo nase auticko.
Musim se priznat ze ke konci me uz studily tlapky, takze jsem se nechala trochu poponest ;-)

Moc se tesim na dalsi dobrodruzstvi.
Haf a Stek