- Vyčmuchané články
Velevážení výletníci,
už od rána mi to slibovali. Že prý se půjde do Hvězdy, bude se baštit cukroví a pořádně si zaběháme. Byla jsem celá nervózní. Pořád se nic nedělo, nikdo nemazal housky ke svačině, nevstávalo se brzo( za což jsem ráda, protože venku byla zima, že by ani bígla nevyhnal) a ještě přijela návštěva. už jsem si myslela, že kecaj.Začali normálně dělat oběd a nedali mi ani jeden řízek. Pak páník ale řekl, že chce udělat čaj do termosky, Pája vzala batoh s logem a začala ta správná mela. Všichni šli čůrat, začali se oblékat, navlékli mi obojek, oblíkli zimní bundu, obuli se a šli jsme ven. Ihned jsem běžela k autíčku, protože na bíglácký vejlety se přece pěšky nechodí a šupla na zadní sedačku. Bylo už z dálky vidět tu flekatou bandu a nemohla jsem se dočkat, až mě vypustí ven. "To jsou oni", křičím na ně a už hledáme místo k zaparkování. Vyběhnu z auta, ani se nezastavuju, jen pozdravím Rastyho s Bessy a mažu dál, směrem k místu srazu. Už tam všichni čekali, vesele se baštilo rumové cukroví, želatinové dopravní prostředky a panoval neskutečný chaos. Nevěděla jsem, koho mám dřív přivítat. Bylo nás požehnaně (asi jako vteřin, když máte prázdný bříško před večeří)..Po seznámení se všemi zúčastněnými a přivítáním nováčků do našich řad se konečně vlítlo do obory. Každý si tam našel to své - hraní, žebrání, čmuchání stopiček, rozpustilé běhání z místa na místo, překážení běžkařům a zdrhání do křovíčka. Potom nás pochytali na hromadnou fotku, což bylo obtížné, protože jsme byli jak utření ze řetězu. Ale vše se zvládlo a klouzavou chůzí se obešla celá naše oblíbená trasa. Tentokrát se nekončilo u bočního vchodu, jako každý rok, ale došlo se zpátky k hlavnímu. Za chvíli tam páník a všichni zdatní pánové z řad našich páníčků přinesli Candiesky. Rozdávaly se dárečky, ještě jsme se vyfotili, vyřídili ouřední věci, potřásli si packou a rozjeli se do svých pelíšků. A to je pro letošní rok všechno. Přeji vám Vánoce s plnými bříšky, dárky, novými hračkami a vyhřátými pelíšky. Za chvíli tu máme nový rok a já už se těším na vámi plánované výlety a to, čím nás překvapíte.. Vaše předsedkyně Terrinka Páji tlapkou
|
Ahoj moji milí kamarádi, dlouhé dva měsíce jsem vás neviděla. Až konečně přišlo tohle ráno. Olča vstávala brzy, v noci špatně spala, asi se jí zdály špatné sny o ztracené tašce s moc důležitými věcmi, budila mě svým naříkáním a tak jsem byla ráda když vstala a já měla pelíšek jen pro sebe. Jenže začala balit věci do ranečku, honem.jsem vyskočila a sledovala ji na každém kroku, aby mi nic neušlo. Tentokrát jí to všechno nějak dlouho trvalo, asi za ty dva měsíce zapomněla jak nejrychleji vše připravit. Nakonec jsem si sedla ke dveřím a trpělivě čekala. Konečně jsme vyrazili k Endymu, utíkala jsem co nejrychleji jsem mohla a táhla Olču za sebou, jen aby si to nerozmyslela. Trochu mě zarazilo když mě strčili v autě do klece, ale měla jsem tam svou oblíbenou kostičku a hlavně jsme jeli. Na sraz jsme dorazili první, nervózně jsme s Endym pobíhali a hledali vás až konečně zastavilo první auto a z něj vyskočila Meggi. To bylo vítání a co teprve když přijela Terinka se svou smečkou, vždyť jsme se tak dlouho neviděli. Pája nám rozdala dobrůtky od Mikuláše a vyrazili jsme. Připadala jsem si jako v pohádce. Nádherná zasněžená krajina se spoustou stopiček, kolem sebe jsem měla svoje nejmilejší kamarády, Grétka a Oli táhly na saních Sněhurku (pardon - malou Ninu), kterou se snažil, pro mě pohádkový princ, Endy občas probudit, milovaný předseda se svým fotoaparátem čekal na každičkou příležitost, aby nás zvěčnil pro fotoalbum, pro Mikuláše jsme přednesli připravené básničky. Jedna lepší než druhá, vůbec jsem porotě nezáviděla, když měla vybrat tři nejlepší. Nakonec rozhodli: na třetím místě Meggi, na druhém Grétka a Oli (vydatně jim pomáhala Nina) a já na prvním. Měla jsem obrovskou radost, pořídila jsem si totiž novou velkou nástěnku, abych ji měla na ty krásné diplomy, ale od té doby co ji mám, tak jsem žádný nezískala, letos je to teprve můj první za první místo. Ještě vám musím říct, mám novou kamarádku, jmenuje se Toyen. Je úplně stejná jako já, dvoubarevná, na hlavě má tečku, jako já, narozená v srpnu pře pěti lety, jako já, jenom se narodila v zahraničí, na Slovensku, ale výborně si rozumíme. No a pak přišlo rozloučení, Ella rozdala páníkům čokoládové Mikulášky, aby si také pochutnali na jeho dobrůtkách, jako my
a předseda nové kalendáře na rok 2011. Kamarádi, jestli jste ho už viděli, musíte uznat, že se předsedovi zase povedl, já když vidím ty buřtíky hned si vzpomenu jak mi chutnaly na Šumavě a samozřejmě ty krásné naše momentky vystihují atmosféru všech našich nezapomenutelných zážitků z krásných výletů. Tak já se na vás moc těším na dalším a tím je, no přece Vánoční Hvězda. Pac a pusu Kettka
|
Ranní déšť na pražském okruhu. Bláto na předním skle. Po chvíli se obloha vyjasňuje. Beagle Tonda hledí z okna, krajina starých keltských sídel klesá a stoupá před očima. Konečně křivoklátské lesy a zatáčka u bývalé hájenky Kouty. Dorážíme na místo poslední, je 10 hodin a 10 minut. Štěkot beaglů obohatí řev Tondy. Vyrážíme.
Neznačená cesta se ztrácí v lese, prorůstají ji mladé stromky. Psi cítí čerstvou stopu a vyvádějí jak pominutí. Klesáme do údolí potoka Benešáku. Nádherné lesní údolí, smíšený les. Buky, borovice, okraje cest rozryté od divočáků. Padlé kmeny porostlé zeleným mechem. Malý Štěpánek na jeden z nich nadšeně vylézá. Sledujeme potok až k soutoku s říčkou Vuznicí. Korunami stromu probleskuje slunce. Pozvolna stoupáme ke zřícenině hradu Jenčov. Tonda se vytrvale tlačí kupředu, uklidní se, až když jde v čele. Potkáváme několik turistů, obvyklý údiv nad počtem flekatých psů. Skupina jde v dlouhém rozestupu, kdo ještě nestihl posvačit, dohání to cestou. Vystupující skály se rozevírají a odkrývají pohled na hrad a královský prapor s českým lvem. Dole pod ním hoří oheň. Nemluvný starší muž prodává upomínkové předměty a přikládá suchá polena. Beru si od něj alespoň razítko. Tonda šílí, většina psů i lidí už zamířila vzhůru na hrad. Následujeme je. Tradiční společné foto pod hradem a jde se dál. Sledujeme červenou značku, pohodlná široká cesta, kterou sem před staletími zřejmě jezdily povozy. Les se mění, následují mladší porosty smrků a dokonce i břízek. Po levé straně se otevírají louky, je něco okolo půl jedné. Malý Štěpánek začíná protestovat, cesta je mu už dlouhá. Andrea jej bere na ramena, ale před námi už vystupují nové dřevěné domy někdejší hájenky Kouty. Pár kroků a jsme na místě. Hlasitý štěkot beaglů pomalu utichá ve vnitřku aut. Pokouším se očistit Tondovy packy od bahna, do něhož se všichni noříme. Je něco po jedné hodině, obloha se úplně vyjasnila. Jasně, slibuju na poslední chvíli, že napíšu o dnešním výletu. Loučíme se, odjíždíme jako poslední. Míříme do Stradonic, blízkost někdejšího keltského oppida je lákává. Nádherný listopadový den. Tom a Tonda
|
Milí kamarádí, tak jsem byl vybrán z řad účastníků výletu Drakiáda na Plešivci, abych popsal jak se nám líbilo na tomto výletě. Byl to opravdu zvláštní výlet, bez předsedy, Terezky a Pavly. I to počasí bylo takové uplakané a pošmourné.
No z jiného konce. Tak asi před týdnem zavelel Pepa, že kromě mě nemáme žádného draka a co budeme jako pouštět na výletě a že to bude zase ostuda, když něco nevymyslíme atd. Naštěstí dostal nápad a jal se ho realizovat. Mým jediným úkolem bylo vybrat si kamarády které chci mít na svém draku, byl to velký a těžký problém, protože fotky všech kamarádů nemáme . Později došlo k výběru a drak byl vytvořen. Den před výletem byl proveden zkušební let, opravdu pěkně a vysoko lítal. V den D počasí nic moc, nikomu se moc nechtělo vstávat, mě ale jo, tak jsem zavelel vstávat!!!!!!!!! Vyrážíme, sice pozdě, ale přece. Pepa pronese, budeme muset jet rychleji, to jsem nevěděl co mě čeká, radši si lehám a předstírám, že se mě tato šílená jízda netýká a v tom autě prostě nejsem. Při dojezdu jsem Vás mí kamarádi opravdu rád viděl, opravdu. Po přivítání čekáme až dorazí poslední, ovšem ti nejdůležitější, účastníci této výpravy, Lysien, Archie, Lenka a Ivana. Vezli totiž diplomy a bez těch prostě nelze soutěžit. Po přepočítání a zapsání vyrážíme, počasí se umoudřuje, neprší a dokonce se snaží sluníčko roztrhat i mraky, ovšem přestává foukat. Lenka předává mapu a instrukce Pepovi protože má strach, že by jsme mohli bloudit jako ona když dojížděla do místa srazu. Pepovi je cesta jasná, červená, žlutá, modrá , zelená a hurá do kopce. Když na Plešivec tak do kopce a jiná cesta není. Cestou objevujeme smaragdové jezírko.Byla to krása,Cirka a Archie vzali koupel a my opatrní si namočili jen tlapičky. Pokračujeme , já ale musel vytáhnout Hanku, nějak ji to nešlapalo. Jste hodní ,čekali jste. Zdoláváme kopec Plešivec, fotíme se a zapisujeme do notýsku. Po svačině pokračujeme. Vzpomínáme na předsedu a jeho zkratky. Předsedo byla jen jedna a ta nás dovedla i k autům. Všichni se těšíme jak budeme pouštět draka, ale počasí nám to ovšem zkazí. Začalo strašně pršet. Tak je jenom prezentace rozdání diplomů a výletníka čtvrtletí a za soutěž. Slibujeme, že draky pustíme na dalším výletě. Loučíme se a s pozdravem předsedo uzdrav se a těšíme se na dalším výletě, se rozjíždíme. Zdravím Vás a věřím, že jste tento výlet ustáli ve zdraví a nikdo nemá třeba rýmu. Zdraví Endy, Hanka a horský vůdce Pepa
|
Milý předsedo,
chvilku jsme samozřejmě doma všichni truchlili, že nejedeš a zvažovali účast. Potom jsme se ale vzmužili a na nádraží ve Zbečně všichni dorazili s neobvyklým předstihem. Bylo nás hafo. Všichni si vzorně zakoupili jízdenky, narazili na mordy košíky a čekali. Nerozhodilo nás ani desetiminutové zpoždění proti jízdnímu řádu. Byli jsme si jisti, že časový plán při naší fyzičce hravě doženem. Obsadili jsme celý vagón a pařili se. Jen Hanka vykřikovala, jak je krásně teploučko. Po třech stanicích jsme křepce seskákali ze schůdků a jali se stoupat na Křivoklát. Tam bylo krásně!!! Všude jenom samí bíglové a otevřené obchůdky lákaly k nákupům. "Tamhle střílí děti", vykřikla Hanka a ukázala směrem k osamělému lučišníkovi v rohu nádvoří. Tak jsme se šli podívat, ale žádné děti tam neležely. To už někteří z nás třímali v tlapách pěnivý mok, samozřejmě kofolu a tak a vybraní jedinci mlaskali při konzumaci výborné domácí gulášové polévky. No nekup to, když ji paní výčepní rovnou před námi vypsala na tabuli. Všichni jsme se taky pilně fotili, abys,předsedo, viděl, jak reprezentujeme. Martin dokonce rafinovaně použil stativ a tak jsme na snímku všichni. Tedy jestli Martin stačil včas doběhnout. "Vzhůru směr Zbečno," zavelel Pepa a vzápětí se zasekl u cedule naučné stezky a jal se zkoumat kudy. Nakonec jsme po krátkém překřikování přece jen zvolili směr. To bude prča, až budeme Radkovi vyprávět, jak jsme šli po červené, ale na opačnou stranu, smáli jsme se. Za chvíli už jsme se nesmáli, protože od řeky a Zbečna jsme se rozhodně vzdalovali, jak tvrdil Pepa. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost a tak se později údolí otevřelo, dole zasvítila řeka a my zajásali. Cesta tedy celkem v pohodě byla, ale pro případné kočárky tedy zrovna ne. Naštěstí naše klubová miminka jsou vycvičená a maminky a taťkové zkušení a zdatní. Takže Verunka u Pavlíny na břiše i Maní na Martinových zádech celou trasu "šlapali" ani necekli. Hele altánek. Jupí, čas na sváču. Nádherný výhled, barevné podzimní panorama. Co víc si přát. Tedy Hanka si přála ještě mošt s rumem. Vyprávěla nám o své cestě na Kubu za Key rumem, o svém pět nebo možná šest let starém moštu uloženém ve sklepě a měla takový zasněný výraz. Ostatní se shlukli kolem ní, poslouchali ani nedutali, já jsem se všemi svačil a bylo nám krásně. Hanku trochu rozhodil vzkaz na téma mezilidských vztahů vyrytý na altánu. Myslím, že jí hlavně vadilo, že se autorka nepodepsala, proto jí tudíž nemohla sdělit, co si o tom všem myslí náš klub a zejména ona osobně. Potom jsme šlapali dál, dokud jsme nenarazili na zelenou, A taky na traktor tahající klády a bláto a koňskou vůni, spoustu koňské vůně a na koňskou koblihu. Fido si dobíral Ciri. Byli na volno, taky já a chvilku Lysien. Já jsem si na chvilku lehnul do louže. Tentokrát ale opravdu jen proto, abych výletníky nezklamal. Vzpomínali jsme na tebe, předsedo. Hlavně, když jsme potkali to hejno ukvokaných slepic. Museli jsme nahlásit číslo klubového účtu. Prý ti přijde faktura nebo co. Když jsme dorazili zpět do Zbečna, smutně jsme po sobě pokukovali, že už výšlap končí. Někdo si ale vzpomněl, že za čtrnáct dní nás čeká drakiáda. Byla tu silná motivace naskákat do aut a spěchat domů řádně se nadlábnout, zchrupnout si a začít makat na drakovi. Předsedo, měj se hezky, prohlídni si fotky a hlavně se rychle uzdrav. Nakonec tři otázky pro Tebe. 1. Na co jsme čekali ve Zbečně? 2. Kdo neodolal a dal si na Křivoklátě gulášovku? 3. Kolik slepic zůstalo ležet na louce před Zbečnem? Pac a hubu Archi a Lysien a Ciri, Meggi, Bessy, Ella, Kačka, Endy, Fido, Rasty
|
Po druhé na Šumavě
Vloni, když jsme vyrazili na můj první víkend strávený s bíglí smečkou, tak jsem byla půlroční štěňátko ( vyplašenka ). Něco mě naučili moji spolubydlící Bessy a Rasty, třeba až tam jsem se dozvěděla, že bígl spí v noci v posteli,že bígl hlídá a předsedovic Terrinka mě učila poslušnosti. To je v pohodě, už to zvládám. A po roce jsme přijeli znova na to samé místo. Přesto, že jsem byla zase ta nejmladší, tak jsem se nenechala mazáky zaskočit a řádně jsem je proháněla. Ale všechno po pořádku. Páteční den páníčkové obětovali celý víkendovce. Hned po ranním vstávání začalo krátké balení. U všeho jsem musela být, aby to bylo řádně zabalený. A hned potom jsem vyrazili směr Bizoní dvůr. Cestou malá zastávka, po 150 km povinné čůrání a nějaké to nakupování po Strakonicích. Potom nás čekala už jen slabá hodinka jízdy. Na Bizoní dvůr jsme tentokrát přijeli jako první, ale sotva jsem celý dvůr očuchala, přijel předseda se svojí smečkou. A hned po něm i Ella se svojí smečkou. Následovalo rychlé seznámení s místní krajinou. A jako rozcvičku jsme vyrazili na houby. Bohužel se rychle stmívalo a pro nás bígli den skončil. Páníčkové zalezli do vinného sklípku, kde předseda odtajnil plán sobotního dne a my jsme se už jen nudili a nabírali sílu na další den. Až pak za tmy dorazil poslední člen naší výpravy Lysien. A ráno to přišlo, sraz před pensionem a před námi něco kolem 25 km pěší tůry. Nejprve jsme ťapkali ranní rosou, ale potom nám sluníčko přálo a pod jeho paprsky jsme se v šustivým listím vydali dobít hrad Kašperk. Páníčkové cestou soutěžili a my jsme se pouze kochali přírodou. Na hradě byla chvilka odpočinku a nějaká ta svačinka, nějaké to focení a pokračovali jsme dál a dál. Také nás páníčkové upozorňovali na nějaká ta panoramata, ale my jsme se věnovali jen sami sobě a stopičkám. Po několika hodinách tůry jsme dorazili opět na Bizoní dvůr. Vyčerpání jsme všichni padli a spali až do rána. Nedělní ráno nás vytáhlo z pelechu sluníčko, proběhlo vyhodnocení, nějaký ten úklid, rozloučení z Řetenicema a zase všichni domů. Cestou domů nám předseda ještě ukázal Keltský hrad, kde nás nejvíc zaujala louka pod ním, kde jsme se naposledy společně vyblbli a potom jsem se už přeci jen vydali každý svou cestou domů. Děkujeme všem účastníkům za příjemně prožitou víkendovku a sluníčku, které nás celý víkend doprovázelo. Lovu zdar, Meggi! Škyt výlet Šumava Prvně na Šumavě
|
Nuže nic, vydali jsme se na houby, nasbírali i vyložené poklady, koukli jsme se na vyhlídku a s plným košíkem jsme se odporoučeli každý svým směrem.
|
|
Když nastal ten krásný čas, kterému se říká dovolená, mám ho moc ráda, v tom čase nejsem dlouho sama doma, chodíme se koupat, víte, že já plavu ráda, podnikáme dlouhé výpravy a to je právě ta chvíle kdy jsme se rozhodli splnit přání našeho předsedy a začali připravovat výlet. Nejdříve si dvounožci vyprávěli jak Janičky prvňáčci našli část pokladu na Starém zámku v Borotíně. No uznejte, to by bylo něco pro nás, my přece umíme vyčmuchat všechno a určitě zbylo i něco pro nás. Tak jsem přesvědčila moji smečku a vypravili jsme se za pokladem. Ale naši malí dvounožci šli pomalu a hodně jsme se zdrželi prohlížením zvířátek v zotavovně zoologické zahrady a pak se začala zatahovat obloha a tak jsme se raději vrátili domů a já věřím, že s vaší pomocí poklad najdeme, když o něm ti prvňáčci tak nadšeně vyprávěli. Pak Olča navrhla abychom zkusili připravit výlet po naučné stezce Po stopách Sidonie Nádherné. Nejdříve trošku informací: Naučná stezka spojuje obec Olbramovice s městysem Vrchotovy Janovice. Seznamuje s životem baronky Sidonie Nádherné z Borutína (1885–1950), poslední šlechtické majitelky zámku Vrchotovy Janovice, s významnými osobnostmi, s nimiž se přátelila, a s historií a přírodou zdejšího regionu. Nejzajímavějším cílem je bezpochyby zámek ve Vrchotových Janovicích (expozice Národního muzea v Praze), obklopený rozsáhlým přírodně krajinářským parkem. Zde doporučujeme navštívit malý hřbitůvek rodiny Nádherných, kde je pohřbena i Sidonie Nádherná (zemřela v roce 1950 v Anglii, ale její ostatky sem byly převezeny až v roce 1999). Sidonie Nádherná, „múza umělců" (a mimochodem i vášnivá kuřačka a jedna z prvních žen v Čechách, která řídila automobil), zvala do Vrchotových Janovic řadu významných umělců. Hluboký platonický vztah měla Sidonie zejména s rakouským básníkem Reinerem Mariou Rilke a milenecký vztah s rakouským novinářem a dramatikem Karlem Krausem. Tento vztah byl pečlivě tajen s ohledem na rodinu a vyšel najevo až v 70. letech na základě vydání některých Krausových dopisů. Na zámku ale pobýval také například Karel Čapek, architekt Adolf Loos a Sidonii Nádhernou portrétoval Max Švabinský. Umělecké kruhy navštěvovala i při svých cestách a například v Paříži se poznala se sochařem Augustem Rodinem. Půvabný zámek s malým trojúhelným nádvořím, působivým schodištěm s barokními sochami Lazara Widmanna a interiéry s malířskou výzdobou Františka Theodora Dallingera stojí za prohlídku a zaujmou i expozice: Společnost v Čechách 19. století, Rilke, Kraus a Vrchotovy Janovice a České zvonařství s rozsáhlou sbírkou historických zvonů. Nádherný je také krajinářský park, postupně komponovaný více než dvě stovky let a dotvářený kompozičně, ale i manuální prací Sidonie Nádherné. Poetický park patří jistě k nejpůsobivějším v českých zemích. Kamenný stůl v parku byl oblíbeným místem Karla Krause, který na něm rád psal své Verše, dramata a články.Pro občerstvení slouží zámecká restaurace, umístěná v bývalém hospodářském zázemí zámku. Vrchotovy Janovice jsou prostě ideální pro malý rodinný výlet. A kdyby to bylo někomu málo, nedaleko leží ještě malá ves Rudoltice s řadou roubených staveb (domy, stodola, sýpka). I ta stojí za návštěvu. No uznejte, když mi Olča tohle přečetla, musela jsem to vidět, moc mě ta baronka zajímala. A to jsem ještě netušila po jakých krásných cestách naučná stezka vede. Když jsme si ji procházeli s mojí smečkou svítilo sluníčko a já si představovala jak se spolu proběhneme po loukách, vykoupeme v rybníčku a pořádně prozkoumáme zámecký park. A jak to dopadlo? V sobotu ráno mě vzbudila Olča brzy, vůbec se mi nechtělo z pelíšku. Po mojí narozeninové oslavě jsem měla v bříšku spoustu dobrot, ten den mi i odpustili dietu. A když jsem se podívala z balkonu a viděla tu černou oblohu, nikam jsem nechtěla. Vlak nám tentokrát naštěstí neujel, jako při naší přípravné cestě, dospala jsem co jsem pro oslavy nestihla a ta radost když jsem vyskočila z vlaku a vítali mě moji milovaní flekáči. Předsedovi z pod bundy vykukovala malá chundelatá hlavička Niky, té se pak nejvíc zalíbilo u tety Hanči, vzorně se o ni celou cestu starala. Hned na začátku začalo pršet a pršelo a pršelo a mně to vzalo všechnu radost z výletu, na který jsem se tolik těšila. Všichni mě uklidňovali, že se jim výlet líbí, že nejsou z cukru, ať se podívám na malé hasiče, co tam soutěžili a také jim déšť nevadil, to mě trochu uklidnilo. V zámeckém parku u hrobu Sidonie Nádherné na nás čekala Pája s Dinou, druhou kamarádkou Terrinky. Na nádvoří jsme zatleskali nejlepším výletníkům za 2. čtvrtletí Endymu a Meggi., moc jim to slušelo když dostali na krk medaile. A pak jsme se rychle vraceli zpět. Cestou jsme se ještě zastavili u mojí dvounohé kamarádky Dáši, původně jsem tam chtěla udělat malý piknik a koupání v malém rybníčku, abyste tu slast z bahenní koupele také zkusili. Byli jsme tak promáčení, že jsme jen pozdravili a pokračovali dál. Na nádraží jsme si slíbili, že až bude zámecký park na jaře rozkvetlý, vrátíme se sem, také proto, abychom si zasoutěžili v soutěži co Pája připravila. Já jen doufám, že do třetice prolomím smůlu a výlet se mi podaří i s objednávkou počasí. Děkuji za podporu a těším se příště Ketty.
|
Vážně dosti dobrý výlet... Nebyli jsme přihlášeni... A tak z časoprostorové interpolace nebylo jasné, jestli stihneme nástup či spíše odchod naší „bíglí roty“ na cestu, volal jsme Radka.. Telefon vzala Pája... Že prý Radek řídí... Požádal jsem ji tedy, aby mu vyřídila, že se hlásíme a přijedeme těsně okolo desáté, aby na nás případně skupina počkala... A v tom jsem si všiml, že mi dochází nafta... Dříve jsme jezdili na benzin... Ale toto auto jezdí na naftu... Nu tedy auto jezdí, pokud má tu naftu v motoru... Tedy v motoru část, ale hlavně v nádrži motorové... Obvykle kupuji motorové palivo, tak se benzinu nebo naftě někdy říká, u benzinové stanice... Mohu se s Vámi rozdělit o můj osobní pocit? Kupuji nyní naftu, to jsem již asi říkal, ale u benzínky!!! U benzinové stanice... Není to divné? Možná jsem ale pouze nepostřehl, že benzinové stanice již nejsou, ale jsou čerpací stanice... Většinou stavím u OMV, Shell nebo Benzina... Kromě nafty dostanu ještě nějaké razítko nebo samolepku... A pak mám možnost si něco výhodně koupit... Něco co rozhodně nepotřebuji... Ale líbí se mi to... Většinou pak prošvihnu termín, kdy se má všemi samolepkami vylepšená karta odevzdat... Ale už několikrát jsem si ze stanice, kde dodávají automobilům sílu, něco přivezl.. Ale zpátky k výletu... Zastavení u té stanice mi mohlo zabrat tak pět minut... Možná šest.. Přece jenom.. Zpomalení automobilu z padesátky na nulu.. Úplné zastavení... Vystoupení z auta... Výběr správné pistole... Čerpací pistole, vy vtipálci... Tankování... Opět žádná kanonáda, to se tak říká zakončení hadice na čerpání pohonné hmoty... Vrácení pistole do stojanu pro dalšího pistolníka... Cesta k pokladně... Dotaz a odpověď na formu placení... Kartou... Nu mohl bych pokračovat dál a dál... Jsou to snad desítky akcí, které musí člověk provést... Třeba také lovení v paměti a vytažení z ní správného čísla příslušného k podané kartě... Nu možná mi to zabralo, pokud se tak dívám zpět, sedm minut.. Ještě k té cestě... Zhusta používám mapy.cz... Dosti dobře vymyšlený systém.. Navolil jsem start... To je jasné, naše bydliště... A pak cíl... Mokřany... A pak nejrychlejší cestu... Ale ouha, ta vedla po dálnici... Po dé jedničce... A tam se dá nyní pobýt pěkných pár desítek minut navíc, než člověk mine křížení s novým obchvatem... Prý bude otevřen 20. září 2010... A otevře jej osobně pan prezident... Ale ještě se tam dosti pracuje, takže jsme zvolili kratší ale pomalejší cestu... Přes Jesenici... Jeli jsme plně vytíženi.. Já řídil, Iva vedle mne a Šárka seděla vzadu... Vlastně uprostřed.. Vzadu seděli kluci... No moji psi... Kdyby byli kluci chlapci, museli by sedět také v první nebo druhé řadě... Jeli jsme tedy pomalejší cestou, čerpali PHM a přijeli do Mokřan dvě minuty po domluveném termínu... Naštěstí máme hands free... Již jsem psal, že jsem volal Radka... Telefon vzala Pája... Že prý Radek řídí... Požádal jsem ji tedy, aby mu vyřídila, že se hlásíme a přijedeme těsně okolo desáté, aby na nás případně skupina počkala... A v tom jsem si všiml, že mi dochází nafta... Dříve jsme jezdili na benzin... Ale toto auto jezdí na naftu... Nu tedy auto jezdí, pokud má tu naftu v motoru... Tedy v motoru část, ale hlavně v nádrži motorové... Obvykle kupuji motorové palivo, tak se benzinu nebo naftě někdy říká, u benzinové stanice... Mohu se s Vámi rozdělit o můj osobní pocit? Kupuji nyní naftu, to jsem již asi říkal, ale u benzínky... U benzinové stanice... Není to divné? Možná jsem ale pouze nepostřehl, že benzinové stanice již nejsou, ale jsou čerpací stanice... Většinou stavím u OMV, Shell nebo Benzina... Kromě nafty dostanu ještě nějaké razítko nebo samolepku... A pak mám možnost si něco výhodně koupit..... Promiňte, že uvádím věci velmi povrchně... Ale vážně se mi chce po tak dlouhém výletu spát.. Dobrou noc... Jiří.... Ach jo, tak jsem četl ten článek, co psal můj páníček... Pěkný pitomosti... On se vůbec nedostal ke kořínku věci... Na srazu nás čekala celá úžasná skupina... A jak vidíte z přiložených fotografií, bylo nás zase požehnaně. A šli jsme cestou necestou... Nejlepší byla ta obrovská louže, ve které jsem byl nejdéle naložený... Já... Vlastně jsem byl v louži nejdéle proto, že si nikdo z kamarádů bíglů ani jejich páníčků nechtěl lehnout vedle mne... A přitom bylo krásně teplo a vešlo by se nás tam spousta... Anebo jsme se mohli vystřídat.. Cesta nás zavedla do Kozlovny.. Trochu trápení, tahle hospoda.. Porce úžasné, kuchař dobrý, ale v tom byla ta potíž.. Dvounožci obsadili místa u stolů, každý si objednal porci jídla, většinou masitou, Andrej dokonce devítisetgramovou, raději to napíši slovně, aby si nikdo nemyslel, že jsem se překlepl a napsal jinou číslici.. Kousek jsem od svých dostal, ale málo.. Pak jsme se vyfotili před branou jihoafrického pivovaru Kozel a šli jsme dále... Předseda pak, ač byla Pája po jeho boku, zavětřil nějakou stopičku a hle, byli jsme proti plánu o pět kilometrů jinde... Ale to víte, jsme dobrá parta, nenechali jsme ho v tom samotného, šli jsme všichni... Předseda z toho měl tak zamotanou hlavu, že nám povolil druhou hospodu... Opravdu historický okamžik... Díky, Radku.. Hele, kolegové, z fotografií je vidět, že jsme se měli opravdu dobře... Výlet to byl tentokrát delší, do Prahy jsme se vrátili tuším po šesté večer... A ještě důležitá věc: Mám novou kamarádku.. Vlastně máme... Jmenuje se Rella, bydlí v Plzni a je z Českého lesa... A je dost sympatická... I její páníčci se zdají být přínosem pro náš klub.. Uvidíme tedy, jestli připraví v příštím roce výlet do dalšího jihoafrického pivovaru - do Prazdroje... Čágo, čumáci milí... Váš zlatej Archie...
|
Tak jsem čekala, že tento den bude stejný jako každý jiný. Ale byl to omyl. Ráno překvapivě páníčci byly doma a i mladá pánička vstávala. A tak jsem pochopila, že se bude něco dít. A měla jsem pravdu. Malé balení, né takové jaké bylo před několika dny, kdy jsem byla na dovolené, jsem se začala těšit, že asi bude výlet s Váma.
|
Ze soboty na neděli pršelo. Pršelo celou noc, pršelo ráno, a já jsem stále doufala, že výlet bude. Těšila jsem se na veselý výlet, ale radost pomalu mizela. Páníčkové sledovali vývoj předpovědi počasí, kontrolovali stránky Klubu výletníků, kde se postupně výletníci omlouvali…. Hanka ale na sraz odjela a hle: přijeli čtyři stateční: Jirka, Zuzka, Ruby a maličká Ellie!!! Přijeli všichni k nám do domečku, dali si kafíčko, pojedli koláček a ejhle: déšť pomalu ustal. Lidičkové změnili původní plán výletu, protože Ellie je ještě opravdu psí miminko a její účast si vyžádala změnu pochodu (bylo veliké mokro, zejména ve vysoké trávě, kde jsme se ztrácely i my sněženky: Bella, Honey a já – Kačka. Ruby je ostatně také ještě štěně, takže výlet se změnil na hezkou procházku lesem, pasekami, a částečně i osadou Károv. Náročný výlet na Homoli jsme odložily na příští rok. Cestou jsme potkaly spoustu zajímavých obyvatel: psy, brouky, slepice a také lidi – ti ovšem koukali, jaké si to valí kolem veselé strakaté komando. Výkřiky obdivu jsme snášely jako pravé dámy. Chovaly jsme se ke všem velmi přátelsky a přívětivé nadšence jsme občas i olízly. Po návratu do výchozí základny lidičkové rozdělali táborák, opékaly buřtíky, nám připravili příjemné pelíšky pro odpočinek a po občerstvení si povídali a povídali…. my Sněženky jsme si zatím odpočinuly. Když jsme se zregenerovaly, hrály jsme si na honěnou mezi sebou, moc jsme si rozuměly a také jsme se náramně spřátelily. Odpoledne vyšlo sluníčko, osušilo nám kožíšky a všechno bylo prima. Těšíme se na další výlet a všechny Vás zdravíme! Kačka a její smečka (fotky zabezpečil předseda – opravdu to s počítačem umí – chyběl nám totiž kabel k přetažení fotek a on to hravě vyřešil)
|
Cesta tam byla úmorná. Radek to se sluníčkem tentokrát trochu přepísknul a tak jsme stavěli často na pití. Vždycky jsem osobně překontrolovat náklad candýsků, sponzorských křupavých pamlsků a vydržel neochutnat. Na což jsem náležitě hrdý. V Chrudimi jsem za to dostal v naší oblíbené pizzerii na náměstí kus pizzy a ochutnat rizoto. Mňam, to to dobře začíná. Terrinka ja mazaná jako liška a tak pro letní akci vybrala vynikající místo na místním kynologickém cvičišti. Má mnoho předností. Je v dolíku a tak bíglové nevidí zajíce, co běhají okolo a většinou nezdrhnou. No, najdou se i výjimky potvrzující pravidlo. Cvičák má krásnou krytou terásku, na níž se dá výborně ve stínu lenošit a pozorovat cvrkot. Je tu doma děsně drsná sexy rotvajlerka a tak si tam tak nějak připadáme jako drsňáci i my, aspoň na chvíli. Skvěle se dá zaujmout místo mezi kantýnou a jídelnou a vybírat mýtné. A hlavně tu o nás vzorně a spolehlivě pečují hodné tety. Letos jsem s nima mohl za odměnu loupat brambory a grilovat. Děkuju, děkuju, děkuju. Příští rok už možná budu výletníkům vařit sám. Se všemi jsem se náležitě přivítal, nikoho nevovrčel, dokonce ani Teríska ne, toho výrostka retrívřího. Zdravím, kamaráde. K večeři voněla sekaná a začal maškarní rej. Já se stydím, letos jsem se nepřipravil. Bella taky zaspala a Endy, chuděra zapomněl masku doma. Ale ostatní to vynahradili!!! Vyrobili tak krásné masky, že jsem mnohdy ani nepoznal, jaká huba se pod nimi skrývá. Porota měla opravdu těžké rozhodování. Však také zasedala dlouho a nakonec moudře rozhodla. Druhý den, hned za kuropění, jsme do sebe samozřejmě nasoukali snídani. Byl rohlík a čaj a kafe a granule a sýr a máslo a marmeláda a tak dále a tak dále. Museli jsme se posilnit. Začínal přece slavný bíglí desetiboj, vyhlášené zápolení již za dob minulého předsedy Amiga. Já jsem se účastnil jen soutěží, kde bylo potřeba pracovat s intelektem a špekáčkem. Hru svalů a přehlídku rychlosti jsem už přece jen přenechal mladším. Ti se v tom vedru snažili, až se jim z kožichů kouřilo a za patama prášilo. Na což trochu doplatila Ciri, která si jednu patu namohla a musela ji v tandemu s Martinem zastoupit Terrinka. Nutno říci, že úspěšně. Statečně závodila i Bella, jež měla na starost Hanku, co si nechala večer předtím vtipně prokousnout několik prstíků. Zatnuly tesáky a vyplatilo se. Večer po rozdání pohárků nejzdatnějším desetibojařům a mohutném potlesku všem závodníkům byla co? Večeře. Ty stejčky, co jsem pomáhal grilovat. Mlask, promiňte, musím si utřít slinu. Potom jsme my chlupáči popadali a chrápali. Páníčci chytili druhý dech a zůčastnili se Jirkova vtipného kvízu, zpestřeného lovem motýlů. Byl asi těžký, protože jim padaly občas hlavy do dlaní. Možná to bylo i pivem a vedrem. Nakonec ale za odměnu dostali lístečky do tomboly, kde už čekaly krásné ceny. Díky Hance i ostatním sponzorům. Večer jsem se pobláznil do Mikýska a tak jsem byl předčasně odvlečen na ubikaci a šmitec. Stejně žrali komáři. Ráno jsem ho už na štěstí tolik nemiloval, soustředil jsem se zase raději na program, aby mě třeba nevykázali v době oběda, že? Po snídani - granule, čaj, kafe, salám, rohlík, džem a tak dále a tak dále se běhaly agility. Hanka šla na převaz a tak hlavní favorit chyběl a bylo to napínavé. Lysien odjel, Terezka odpadla a tak jsem se radostně ujal role předskokana, či spíše zaskokana. Výkřiky, když to dokáže Archi vyškrábat (rozuměj vysprintit) na áčko a procpat se ( rozuměj mrštně se proplazit) tunelem, mě potěšily. Úkol inspirovat ostatní k nadpozemským výkonům Romana Šebrleho jsem splnil. Byl jsem na vás, bíglové moji a Terísku, pyšný. I ti, co viděli překážky prvně, je přeskákali. Kdo se loni bál do tunelu, byl jím úspěšně prosypán. Terda navíc vymyslel jak intelektuálně vyřešit problém, když se jednomu na áčko prostě nechce. Na to, jaké bylo úmorné vedro a jaké špeky vrchní agiliťák Radek připravil, jste běhali báječně. Všichni zasloužíte uznání. Uzené k obědu už celou akci jen korunovalo. Celá víkendovka měla zase jen jedinou chybu. Že v neděli odpoledne skončila. Nikomu se moc nechtělo domů. Snad jen Radkovi, který byl spálený, uondaný, vyšťavený a měl bolavá zádíčka, přestože Pája o něj vzorně pečovala i se svými zatuhlými kolínky. Moc jim oběma děkuji, všechna čest, byl to nádherný víkend. Pusu taky malé Marušce, co s námi držela tempo. Díky dokumentaristům Radkovi a Jirkovi. Těším se na fotky. A velký huban tetám z chrudimského cvičáku za jejich pohostinnost. Ahoj na buřtíkování v Ohrobci.... Váš zlaťák Archi
|
Dostala jsem za úkol napsat článek z výletu na Konop(s)iště. Výlet byl zajímavý tím, že jsem ho ze zdravotních důvodů nešla celý. V sobotu večer jsem klasicky udělala sváču, v neděli ráno jsme zabalili a jeli. Radek mě vyhodil na parkovišti pod zámkem a já jsem si to nahoru "vyběhla". Byli jsme domluvení, že až se budete blížit, napíše mi smsku. Za omamné vůně jasmínu jsem vyšplhala k zámeckému nádvoří, prošla jsem zahradou a pozdravila medvídka v ohradě. Chvíle čekání jsem si krátila čtením knihy, když tu náhle slyším divoký štěkot. Záhy mi přišla i oznamující zpráva, tak jsem vám šla naproti. Když jsem viděla tu strakatou smečku, chtělo se mi rozeběhnout. Přidala jsem tedy alespoň do kroku, co to šlo. A zbytek už znáte. Prošli jsme si okolí zámku, zahradu, prohodili pár psích štěků s pávy a pokračovali dále zámeckou zahradou. Někteří otužilci smočili packy v rybníčku, jiné přilákala vůně místního lesíku. Cestou poklidnou se spoustou zkratek, vylepšenin a předsedových povelů jsme se vrátili zpátky k zámku. Zrada nebo záměr? Kdoví. Cesta k autům již byla krátká, rovná, poklidná. Těsně před silnicí už to Archie psychicky nevydržel, že prý musí okusit sílů místního bláta. Plácl sebou do jediné kaluže po cestě. Panička samozřejmě skákala radostí, jak si její miláček hezky zarelaxuje a možná pro něj vymýšlela i nějakou formu zábalu, aby si léčebnou kůru udřžel co nejvíce. U aut na nás již čekal Jirka, my jsme chvíli postáli, abychom se rozloučili, poté naskákali do svých aut a vyrazili do pelíšků. Už se těším na příští akci, tradiční letní víkendovku u paní Dášy v Chrudimi. Už cítím ty steaky na grilu.. hm.. hm.. Terrinkovic Pájina
|
Já si myslím, že dnešní výlet byl úplně super nejen, že vyšlo počasí, ale zároveň po nás páníčci nechtěli žádné předvádění poslušnosti. Což je prostě bomba (já toho totiž ještě moc neumím) Sraz byl u Obecního úřadu ve Skryjích. Když jsme se všichni sešli a pořádně se přivítali zvláště s novými kamarády vyrazili jsme na cestu. Cestou od Obecního úřadu jsme šli směrem do údolí řeky Berounky, kde nás někteří páníčci pustili na volno. Myslím, že jsem lítala s Ciri a Ketty. Po chvilce se Ketty vypařila a za žádnou cenu nechtěla poslechnout. Nakonec se podařilo jí chytit. A už měla celou cestu smůlu. První překážka na cestě spočívala v přelézání přes skaliska a brodění ledovou a poměrně špinavou vodou. Protože původní cesta byla zaplavená. Nám se ta voda v celku líbila jen páníčci s tím měli problémy a vypadali dost umazaně a mokře. Po zdolání všech překážek jsme se dostali k mostu. Za mostem jsme si udělali přestávku na svačinku, usušení a společné foto. Dále jsme pokračovali lesem. Po nějaké době jsme se dostali k pěknému místu kde jsme si udělali oheň a opekli si buřty. Páníčci se nacpali a ani se nerozdělili a to to tak strašně vonělo. Pořád jsem fňukala a nic. Všichni jsme museli být uvázáni u stromu. Občas to byl docela slušný koncert. Pokračovali jsme lesem do kopce, kde jsme vyčmuchali pár prašivek na polévku. Když už jsme se blížili k cíli, zaskočila nás opět velká voda. Tentokrát byla hodně prudká a hluboká. Ale jedině Terrinka nám ukázala, že voda jí nevadí a že umí výborně plavat. Což mi ostatní jsme na ní koukali s tlamama otevřenýma. Mě pomohl můj páníček jinak by mě unesl proud. Pomáhali i ostatním kamarádům. Archie nám ukázal výhodu svého vysokého těla a lásku k vodě. V závěru jsme byli všichni rádi, když jsme se doslali zpátky k autům a nikdo nechyběl ani nepřebýval. Doufám, že všechny brzy uvidím na dalším výletě. Haf zdraví Bekky.
|
Prostě a jednoduše výlet byl supééééér!!!! Protože jsem byl v poslední době na výletech bez své paničky tak jsem celou smečku ráno vzbudil hodně brzo, aby náhodou nezaspali a panička se řádně probrala a nezalekla se a zase nejela. Povedlo se. Pořád mi sice vyčítala, že to moje ranní buzení je opravdu ranní. Ovšem když dorazila celá smečka na místo srazu a vás všechny viděla měla upřímnou radost, sešlo se nás hodně. Po uvítacích ceremoniích , kdy jsme přivítali nové členy,úžasnou Bekky a ztracenou kamarádku Tajgu, jsme vyrazili. Ovšem předseda zapomněl objednat záchranku. Hanka ji po zdolání prvního převýšení pomalu potřebovala, ale jsme kamarádi a rádi jsme na ni v prvním základním táboře u kapličky počkali. Další výstup byl ovšem i na nás zdatnější náročný, ale nikdo to nevzdal a v druhém základním táboře ,, Na rozcestí,, jsme se vydýchali a i Hanka dorazila a přežila. Ke křížku už to byl kousek a náš útrpný výstup byl odměněn nádherným výhledem. Ten kdo nedorazil se může podívat na překrásné fotky a závidět. Další přesun byl směřován do skanzenu ,,Solvavyovy Lomy , kde se odehrála soutěž ,, Buřtíku nechci tě,, . Tak to byl ale nesmysl, jak nechci tě, všichni jsme chtěli, jak pejsci, tak dvojnožci. Postupným vyřazováním jsem se dostal až do semifinále, protože jsem neměl soupeře, předseda postavil proti mně Terrinku. Kamarádi, já ji porazil!!!!!! Takovou radost jaká zavládla v naší smečce, jsem nezažil, ani když jsem utekl a pak se zase našel. Ve finále jsem měl těžkého soupeře Roxxy, ale bylo znát, že mám zkušenosti a vím, že ten buřtík stejně dostanu. Tak jsem vyhrál! Skanzen byl moc pěkný, dokonce tam jezdil vláček, ale nechtěli nás svézt. To mě hodně mrzelo. Cesta ubíhala z kopce a zase do kopce. Pořád jsme čekali na předsedovy zkratky, ale žádné nebyly. Pak jsme předvedli co jsme se naučili a nenaučili, snědli svačiny a vyrazili k autům. Protože bylo opět, jak jinak, moc pěkně, dvojnožci dostali chuť na pivo a obsadili místní hospůdku, občerstvili se a rozjeli jsme se k domovům. Tak na příštím výletě , kde se budou opékat buřty nazdáááár. Endy¨
|
Dnes se zástupci mojí smečky po strašně dlouhé době, kdy nás pronásledovaly zranění, choroby a lenost, zůčastnili úžasného výletu na Klenku. Skoro se stydím štěknout, že naposledy jsme byli asi na Tříkrálovém bloumání. Já osobně jsem byl velmi mile překvapen a potěšen. Vystoupil jsem z auta a všude fleky jako obvykle. Paráda. Po chvilce ale dorazil kdosi, kdo vypadal stejně jako já před, řekněme, pěti lety. Nový školník Teri. Zavýskl jsem radostí. Konečně někdo, kdo mi bude dokonale rozumět. A taky že jo. Hubu jsme nezavřeli, Terísek i přes nedoporučení páníčků pár louží proběhl, když se nedívali. Aportuje výtečně. On šel většinou vepředu, já vzadu, takže tu bíglí chásku jsme měli pod kontrolou. Škoda že mi nedovolil, abych mu vlezl na záda. No nic. Příště probereme holky a co se dá sehnat u popelnic a další zásadní věci. Hlavně spolu s Montíkem už můžeme založit retrívří buňku flekatého klubu. Výlet byl bezvadnej. Radek zase navzdory předpovědi počasí nepršel, ale svítil. Hlavně jeho lýtka. Prý se mu zapalujou. Já taky jaro miluju. Svačilo se, kopečky stoupaly pro mě tak akorát, o koupání nebyla nouze - louže, potok, voňavá bažinka. Jen kdyby Šárka tolik netrvala na tom, že musím skočit do lesní bystřiny. Intuitivně jsem tušil, že je něco špatně, ale co bych pro svou milovanou paničku neudělal. Tak jsem to napálil z kopce, ale nějak se mi na břehu zasekly přední tlapy. Řekli byste drobná komplikace, ale já letěl do toho potoka rovnou po hubě, Zahučel jsem tam jako fretka, nateklo mi do uší, do očí, do nosu a ještě jsem skoro udělal salto. Samozřejmě, že když jsem vylezl, tvářil jsem se, že to byl extra kaskadérský trik pro holky. Ale trochu mi hučelo v hlavě a opakovat už bych to, Šári, nechtěl. Také jsme soutěžili v šikovnosti. Já tak nějak bokem procvičoval, co už mi jde a obdivoval kusy, co musím ještě napilovat. Všichni byli vesměs moc šikovní, jsem na ně pyšný. Jenom udržet ten pamlsek na nose, jako to umí Terezka a nesežrat ho, to asi bude meta nedostižná. Něco jako vídeňská drezůra lipicánů pro Vaši představu. Tak mě napadá, možná proto je Terrka předsedkyně. Vsuvka tiskového mluvčího: Páníci, ti velcí, co obstarávají pro smečku proviant, až půjdete tento měsíc k volbám, přeju Vám šťastnou tlapu. Ať už budete volit strakatce nebo žluté, kéž by se i tam našla nějaká Terrinka a všichni se měli dobře jako my v klubu. Těšíme se do Jána i na Skryje. Kdo nezná, budou to krásné výlety. A samozřejmě na Vás. Hubu Páje, ať Radek říká cokoliv, haha. Archi, potažmo Lysien
|
Náhradné plienky – veď to ide pustiť do kríkov, ovocie+keksíky – celkom fajn, ale vždy sa dá nájsť niečo po ceste, voda v špeci-fľaške – mláka jej nie je dobrá. No hrůza!!! Potom sa nesmiete čudovať, že sa na nás muselo čakať... Nedeľa bola krásne slnečná a sľubovala príjemný výlet údolím Sázavy. Po zelenej značke sme sa vybrali miernejším stupáčikom lesom, kde som na pár chvíľ aj dostala dôveru pánikov a preskúmala som okolie. Samozrejme, nebola som jediná, zišla sa nás pekná kopa bíglov, nemohol chýbať Miky a pridal sa aj Monty. Vykračovalo sa nám celkom svižne až na pár výnimiek. Konkrétne a doslava – na náš pár pánikov a mimino. Tá sice nezdržovala, zásadne sa totiž vozí vo svojom vozítku, ktoré je ale tlačené paničkou, ktorej sa stupáčky veľmi nepáčia. Ale aj panička uznala, že turistikovanie jarným lesom je fajn záležitosť. A keď k tomu predseda pridal súťaž v chytaní a pojedaní piškótov, nemohla som nič iné, len súhlasiť. Súťaže sa zúčastnili všetci, ale bol to márny boj. Najväčšie žrútky, a nilen piškótov, v klube sú jasné – holky Fabiankovic :o) Ja sama som skončila tretia, Grétka prvá, no a medzi naše maličkosti sa ešte vtesnala Ajka. Po príjemnej svačinke sme pokračovali smer Sázava. Ocitli sme sa pred prudkým klesaním, ktoré všetci úspešne zvládli. Dokonca aj panička, ale ten vyberaný slovník, ktorý pri tom používala, by som radšej nechala nepublikovaný. Chodník popri rieke bol z tých užších, ale krásny výhľad stál za to. Posázaví má svoje čaro a takto na začiatku sezóny to bol naozaj raj pre bíglikov aj s ich doprovodom. Pri ďalšom stúpaní to už panička vzdala a vyhľadala pomoc predsedu a jeho silných paží. Čakalo nás ďalšie prekvapenie, krásne výhľady do údolia. Kto mal foťák - mačkal, kto mal oči – kochal sa a kto mal dobrý nos – ňuchal okolo. Výlet sa pomaly blížil ku koncu a na našej vysmiatej skupinke bolo cítiť únavu a smäd. Prosby pánikov boli vypočuté a doslova na konci cesty nás čakala sladká odmena v podobe točenej limonády – krásne ružovej a pre tých „unavenejších“ aj sviečková či moravský vrabec. Hnusáci!!! Pre nás dve s Grétkou bola pripravená prepravka a doma slušná porcia granuliek. Díky za príma výlet a čauko. Oli a jej maxi-smečka.
|
Když mně páníčkové v sobotu ráno vzbudili, bylo už světlo, což byla první známka toho, že mně dneska neutečou do práce, jako když je tma, ale že budou se mnou a budeme něco podnikat. Přemýšlela jsem, co mně čeká – řádění s ostatními pejsky na cvičáku, návštěva dalších dvounožců či budeme s páníčkou pracovat na zahrádce? Je vždy šťastná, když ji pomáhám zrýt záhonky a vykopat všechny divný kytky a nedobrý cibulky. No vyskočila jsem z postele, protáhla jsem se a šla obhlídnout, co se chystá. „Paráda.“ Páníčka balila výletní zelený batůžek. To už poznám, že se někam jde. „Voda, miska, vodítko, „kadící pytlíky“, jo jo a ještě dobrůtky pro mě tam dej, super“ říkala jsem si a věděla, že mě určitě čeká pořádný výlet, ale kam se jde. „ A jé jé, zase má v ruce ty divný věci a bude mě rvát do té jejich plechovky, fuj, nesnáším jízdu autem.“ Jen co jsme vyjeli, bylo mi jasné, že dvounožci, co bydlí na severu ani cvičák na vesnici mně nečeká. „Tuhle cestu neznám. Kam jedeme?“ Honilo se mi hlavou při pohledu z okénka, ale pak převládla další myšlenka, mnohem nutkavější. „Je mi zle.“ Páníčka „řezala“ zatáčky, jako kdyby nás někdo honil, asi už zapomněla, jak jsem ji před měsícem pokřtila sedačky vším, co už jsem jednou viděla v misce, nebo si myslela, že když mě nedá snídani, bude to dobré. No raději jsem si lehla a snažila se to zaspat a kupodivu to pomohlo. Probudila jsem se a koukám, že už auto stojí. „Honem, pusť mně ven na čerstvý vzduch, já chci běhat, řádit, lítat, dovádět, prostě si užívat pohybu. Honem.“ říkala jsem páníčce a ta mně rychle vypustila, ale co to. Koukám a támhle bígl a další bígl a zase bígl, nejdřív mně trochu polekali, ale pak jsem zahlédla Meggi a Endyho a bylo mi vše jasné. To jsou ty super kamarádi, co jsme s nimi už jednou byly na výletě. „To je skvělý!“ chtělo se mi zaštěkat. Ale to štěkání mi stále nejde. Rychle jsme se všichni pozdravili a chtěli jsme jít, ale ty dvounožci zase zdržovali, nevím, proč je musíme stále brát sebou , vždyť bychom si vystačili sami. No naštěstí za chvíli už jsme vyráželi. Nejdřív jsme šli zvolna do kopečka po silnici a pak už jsme mířili na polní cestu směr les. Páníčka pochopila, že tahat mě na vodítku je blbost a pustila mě se proběhnout. Přidala se Dorka, náš další nováček, Meggi a Endy, kteří mně začali pěkně prohánět. Meggi nám ukázala šílený skok z hromady klád. Dvounožci se nejdříve zalekli, ale pak ji obdivovali. Ale já si myslela. „Já jsem tady nejmladší. Já vám ukáži, kdo je tady nejšílenější.“ A hned jak jsme zaběhli do lesa, jsem skočila z vysoký skály. Bylo to hustý, sama jsem si říkala, že jsem to přehnala. Ale všem se to určitě líbilo, tedy kromě mojí páníčky. Dále jsme pokračovali lesem, všude byla samá skála a sráz plný bukového listí. Já s Dorkou jsme vedly celou partu a cesta nám utíkala. Pak zase začali zdržovat dvounožci, nejdřív se na nějaké mítince plné písku, který mě škrábal na nožičky, seskupovali a vytvářeli různé tvary, asi zase dělali obrázky do těch malých krabiček. Pak si vymysleli, že budou šplhat na nějakou vyhlídku na skále. Do výstupu se pustili skoro všichni, ale mě páníčka nepustila, prý jsem ještě malá. „To je vějška“ říkala jsem si, když jsem koukala, jak jsou nahoře malinkatý. A pak jsme zase šli po úzké cestičce lesem, občas na mě něco káplo studeného. To asi pršelo. My jsme však byli schovaní pod stromy, tak na nás déšť nemohl. Pak jsem si na chvilku odběhla do houští. Slyšela jsem, jak mě páníčka volá, ale musela jsem tam něco prozkoumat, nemůžu Vám říci, co jsem tam viděla, protože to by moje pánička zuřila, že kvůli takové blbosti dostala málem infarkt, když se bála, že se mně něco stane, ale bylo to zajímavý. A když jsem se vrátila ke skupince, najednou nás tam bylo víc, doteď nechápu, jak se tam Barča a Kora objevily, ale najednou tam byly. Chtěla jsem s Korou chvíli poblbnout, ale ona mě pořád utíkala, což mě pěkně štvalo a pak mě páníčka odchytla a dala na vodítko. Zkoušela na mě zase ty svoje metody „K noze“ a „Pomalu“, čímž mě pěkně štvala. „Jsme na výletě, já chci běhat a ne chodit u nohy.“ říkala jsem si a tahala, co se dalo. Nakonec to páníčka vzdala a pustila mě. Stejně si dvounožci dávali další pauzu a svačili. Když jsem ušli další kousek cesty, zase vymysleli dvounožci, že někam polezou do výšek. Vlezli do nějaké díry ve skále a volali na nás a pak zase vylezli a diskutovali o tom, jak velká ta díra byla a jaká tam byla tma, což nám bíglíkům bylo k ničemu, když nás tam pak stejně nevzali. Tak jsme šli dál, teď více z kopečka, až jsem došli na další lesní cestu, už širší, a po té jsme se vydali zase do kopečka, teda spíše vedle cesty, protože byla plná větví a jehličí. Šli jsme a šli jsme a nikde nic zajímavého a najednou jsme byli na silnici a už mě páníčka připoutala k vodítku a mířili jsme k autům. „Výlet skončil“ povzdechla jsem si. Ale nožičky mě bolely, takže jsem ani neprotestovala a naskočila do auta a za chvíli už jsem klimbala a poslouchala šustění auta po mokré silnici. Samozřejmě jsem se ještě předtím s Vámi všemi rozloučila, ale jen v rychlosti, protože doufám, že Vás zase všechny brzo uvidím na dalším výletě. Mějte se všichni fajn. Já jdu zase odpočívat do pelíšku, protože i když byl výlet skvělý, nožičky mě bolí ještě teď. Zdraví Vás vaše Ruby s páníčky.
|
Kamarádi, dostal jsem za úkol napsat článek z výletu na Kolnu. Nevím jak začít, ale pro začátek, chci jen štěknout, bylo nás tam málo!!!!! Kdo se nedostavil tak měl smůlu a velkou. U nás přípravy začaly už v pátek. Kuchyní provoněly špekáčky a začal pěkný šrumec. Padaly takové hlášky ať to ten pes nesežere, máme chleba, jede Klárka nebo nejede. Co Barča přijede? Kdy uděláme tu zahradu? Byl jsem z toho úplně zmaten a ty buřtíky voněly a voněly. V sobotu se všichni ztratili a nechali mě doma. Jen se mi pořád honilo v hlavě co s těma buřtíkama bude. V neděli mě vzbudili a začal šrumec znovu. Já už to vůbec nechápal. Naložili mě do auta a vyrazilo se. Až na Barrandovský most jsem protestoval, že nikam nechci a že chci ten baťoh co tak pěkně voní. Po rychlém přesunu do místa určení jsem pochopil, že se jde na výlet. Všichni už na nás čekali. Jak už jsem štěk na začátku, bylo nás málo. Největší účast měla moje smečka. Po přivítání s Tergym, Terezkou a Meggi jsem vyrazili. Počasí nám přálo, bláta bylo jenom maličko, ale kluci, jaro je tady a ty holky, ty voněly. Hned, jak jsme vyšli na první louku, dostali jsme důvěru, tak jsme s Tergym prohnali holky. Výlet byl pojat ve smyslu procházky a pohody. Na další louce se předseda rozhodl, že mu musíme předvést co umíme z poslušnosti. Výsledky jsou na stránkách klubu. Po zdolání jediného kopce, v širokém okolí, přišla konečně řada na buřtíky. Dvounožci rozdělali oheň (nás samozřejmě uvázali) a začali opékat buřtíky, chleby, housky. Nás odbyli jen nějakým kouskem a přitom tvrdili, aby nám nebylo špatně , takové nesmysly. Špatně mohlo být akorát dvounožcům. Při zpáteční cestě jsme narazili na krásnou chaloupku. Majitelem jsme byli poučeni, že v tomto domě žil Josef Leopold Zvonař, který napsal hudbu k písni Čechy krásné, Čechy mé. Pak také byla použita ve filmu Kolja. Tak jsme ještě byli kulturně proškoleni. Když bych měl závěrem shrnout svůj celkový dojem z tohoto výletu byl to výlet poučný, suchý, opékací, kulturní a jarní. Zdraví Endy
|
Tak mě v neděli 14.3. ráno vzbudili páníčci. A hned honem honem, jedeme nebo nám odejdou a já vůbec nevěděla co se děje. Vlezli jsme do auta a vyjeli. Asi po půl hodině auto zastavilo, vylezu z něj ven a co se nestalo, všude plno bíglů. Byla jsem plna nadšení. Na místo jsme dorazili prakticky poslední a tak se hned vyráželo. Celý výlet začal na zastávce Newtonova. Pak jsme šli kolem takového domu doleva a pak lesíkem dál a dál až jsme došli k rybníčku. Tam se od nás oddělila Kettynka, protože s námi nemohla celý výlet absolvovat (měla psí dny). Ostatní se tu seskupili a bylo zhotoveno skupinové foto. Všem bíglím jedincům to tam sekne, jen ti páníčci…. No a pak jsem pokračovali dál a dál. Cesta byla celkem bahnitá, ale to nám nevadilo (až na to koupání po návratu). Sem tam jsme ještě potkávali zbytky sněhu. Po nějaké době jsme vystoupali na jakousi vyhlídku, kde byl pánečkům podán drobný výklad co a kde je. Dokonce tam vyjel i kočárek (z fotek jsem usoudila, že v něm jela asi Nina). To jsem teda fakt obdivovala. Z vyhlídky jsme se vydali úzkou cestou dolů, kousek po silnici a pak už zase honem do lesa. Hle a co jsme cestou nepotkali – k velké radosti, některých páníčků – dětské hřiště a hlavně minilanovka. No, naštěstí se to obešlo bez úrazů. Cestou jsme potkali westíka, chudák – byl celý vyjukaný – co si asi mohl myslet? „Hele, bígl a bígl a bígl a hele támhle – bígl, pozooor, tamhleto není bígl, a tamhle bígl, bígl, a zas bígl.“ A pokračovalo se dál po pěkné lesní cestě. Když jsme vyšli z lesa už to vypadalo, že naše cesta skončí, ale naštěstí se jen prošlo kolem sídliště a rychle dál směrem k lesu. A jupíííííííííí, jíííííídlo. Páničci si šli odpočinout do nějakého kiosku, někteří si dali párečky, jiní zas smažáka v housce. To byly vůně. Hodně bíglíků si tam hrálo, ale já se nedala a loudila a loudila, sem tam se jen přidala Terrynka, ale ostatní si hráli. Hlavně to malé štěnisko Rubynka, tu tam naháněli ostatní. No a Monty s Endíkem se samou láskou málem sežrali – ale nemysleli to ve zlém. Byli tam prolézačky a tak bylo kolem čeho běhat. V průběhu občerstvení byla všeobecně položena otázka: „Koho bígl nespí v posteli, ať se přihlásí. No co myslíte, nikdo packu nezvedl.“ Když páníčci dojedli, vydali jsme se trochu do kopce a pak se před námi objevila parádní louka, kde se mohli všichni pořádně vyběhat. Po nějaké době jsme se vydali opět na cestu, která pokračovala kolem krásného rybníka. A najednou jsme se ocitli opět u auta. Výlet byl moc prima a fakt jsem si ho užila. Doufám, že mě páničci zas brzy s bíglíma výletníkama někam vezmou. Pac a haf haf. Ela
|
Mělo mě napadnout, že je něco jinak už ve čtvrtek večer, když se doma začalo balit a pekla se v troubě bábovka. Když jsem se pak v pátek probudila, oba páníci už byli v plném proudu příprav. Štěkla jsem na ně, ať mi tam hlavně vezmou hodně jídla a pro jistotu jsem si mezi dveře lehla na pelíšek, aby mi nic neuteklo. Podle toho, jak se mi chtělo spát (když jede páník víc, než stovkou, hrozně mě to uspává), museli jsme velkou část cesty jet po dálnici. Když ta upovídaná paní vpředu u palubové desky řekla:"Dojeli jste do cílové destinace.", protáhla jsem si packy a nervózně se ptala, kde že to vlastně jsme a co se bude dít. Po deseti minutách se páníci vrátili z té velké budovy, páník měl v ruce klíče a škodolibě se usmíval. Konečně mi to došlo! Jsme na víkendovce! Hned jsme šli do lesa protáhnout si kosti na procházce a zmapovat terén. Když jsme se pak ubytovali v pokojíku (a vyzkoušela jsem kvalitu matrací, peřin a polštářů), šli jsme vyhlížet výletníky. První dorazil Endy. Pak další a další, to byl šrumec! Tergy, Rasty a Bessy, Meggi a večer Montík. Meggi měla narozky a přinesla velký, barevný dort. A s logem! I když jsem dělala ty nejsmutnější voči, co umím, nic mi nedali. Alespoň, že prcek kousek dostal, když už se ho to týkalo. V sobotu ráno se páník probudil v doslova bojové náladě. Vytáhl mě z postele už s sedm a šli jsme "klást pasti". No dobře, východ slunce, co mi v romantické chvilce ukázal opravdu stál za to. Po snídani piškotové bábovky jsme vyšli všichni ven. Vzhledem k tomu, že se páníci večer rozlosovali do skupinek, vzal si mě pro týmový boj na starost Tergyovic Petr. A začalo to. Nejdřív se konal obří slalom, kdy se navzájem tlačili na pekáčích, potom tahali na pekáči nás. Následně se trochu běhal slalom, někdo se vezl a jiný se kolotočil. Když se pak uplácala zoologická zahrada ze sněhu, šli páníci do tepla vyrábět saně - fakt vopruz a nuda, raději jsem šla s páníkem do lesíčka čmuchat čerstvé stopičky. Po obědě byl sjezd modelů saní a konečně začalo napínavé klání s názvem "Hon na lišku". Nejdřív se střílelo na terč, potom luštili nějaké papírky. Jelikož to nikdo neuměl, šli si k Páje pro klíč k šifře a ta jim za trest nakázala vymyslet na večer básničky. Hledání druhých papírků se trochu protáhlo, že jsme s páníkem nechápali, proč všichni přišli z úplně jiné strany. A neměli druhou šifru! Trošku jsme jim pomohli. Když se začalo stmívat, poslali jsme Páje do základního táboru zprávu, že Berušky luští, Zelňáci hledají a Modráčky nikdo neviděl. Bylo to opravdu zdlouhavé, ale naštěstí vše dobře dopadlo a všichni se bezpečně dostali do svých plíšků. V neděli ráno jsem opět vstali časně a šli vymýšlet lumpárny. Po hodu barevnými klacíčky týmy "zaútočily" na stoh slámy, aby našly lístečky své barvy, složily puzzle a dohnali tak poslední bodíky. Následovalo napínavé čekání, rozstřel týmů a vyhlášení výsledků. Outsideři Pája a Pepa byli čtvrtí, Modráčci Petr, Alča a Matěj třetí, jako druhý se umístil v podání Hanky, Pavla a Romana tým Zelňáků, vyhrály to Berušky Terka, Míla a Maruška. Aby toho nebylo málo, vzal nás páník na "procházku" do přírody. Znáte ty jeho zkratky, byla jsem z toho unavená jako pes. A ten kopec před koncem! S vidinou pelíšku jsem se ale dobelhala zpátky k chalupě. Následoval oběd, velké balení, loučení a předání chaty paní majitelce. Ta byla s naším úklidem spokojená, prý můžeme klidně přijet zase. Pojedeme, že jo? Pac a pusu Vaše Terrinka předsedová. Vzhledem k tomu, že mi Míla říkala, že jsem střevo (nebo že mám básnické střevo?), přidávám k Terrinky článečku svojí básničku se čtyřmi verši, obsahující slova Okrouhlík a Sněhoboj: Kdo měl v pátek velkou kliku, jel na bíglů roj. Ten se konal v Okrouhlíku, předsedův zimní sněhoboj. Pájina
|
Mějte se úžasně a těším se na další výlet. PS.: Páníčkové mě podvedli, místo rohlíku na mě zbyly pouze suché piškoty a rohlík mi sežrali - hauuuuu Váš Tergy
|
konečně nastala neděle,den výletu. Po snídani šampiónů a krátké vycházce, páníčci zabalili svačinku, vodítka, pamlsky, oškrábali auto, přenastavili GPS, zahřáli auto a vyrazili jsme vstříc výletu. Tentokrát se uskutečnil u vísky Svatá u Berouna. Po tradičním přivítání, jsme zahřáli bíglí motory ranním během a hup do nějaké zahrady domorodce. Pak se zavelel nástup a vyrazilo se směrem les a Vraní skála. Šlo se ušlapanou lesní stezkou, raději si nás páníčci drželi na vodítkách, protože sonar Bessy zaznamenal stopu vysoké zvěře v naší blízkosti. Pomalu, ale jistě jsme došli pod Vraní skálu, která byla pod sněhovou přikrývkou. Kvůli špatnému terénu na vrchol skály vyrazila jen hrstka odvážlivců z řad flekáču i páníčků. Panoramata okolí nám to vrchovatě vynahradila, ale nezbývalo nám nic jiného než se rychle vyfotit a fffrrr dolů za zbytkem výletníků. Cesta vedla stále z kopečka a tak nás Endyho smečka překvapila svým důvtipem a profrčela z kopečka na pytlích. Když jsme je dole sesbírali šlo se vyjetýma kolejema lesní krajinou. Na rozcestí předseda zkontroloval správný směr a my jsme trpělivě čekali až se páníčci zahřáli čajem, slupli sváču, zhltli energii zabalenou na cesty a vyrazili zase dál. Z ubývajícího lesního porostu začali prostupovat obrysy domků Svaté a my se stočily o devadesát stupňů doprava a zapadlou vesničku vyfotili, aby nevýletníci viděli jaká byla naše vycházka, až jsme došli k autům. Pak už následovalo jen rozloučení, převléknutí mokrých svršků do suchých a vyrazit směr domů. Mějte se fajn a těšíme se na další pěkný výlet. Ahooj Fido
|
tak jsem dostala od předsedy za úkol, napsat si svůj první článek do našeho bíglího magazínu. Dnešní výlet do Nelahozevsi byl pro mě velkým překvapením, panička čekala až do pátečního podvečera na předpověď počasí, aby se mohla rozhodnout, zda se zúčastníme nebo ne. K mé velké radosti nás v pátek přihlásila a v sobotu se mohlo jet. Ráno se mi do té zimy tedy vůbec nechtělo, ale představa, že se uvidím zase se všemi flekáčky a od paničky dostanu i důvěru k volnému proběhnutí, byla silnější. Tak panička nasadila kšíry a já už samou nedočkavostí stepovala u dveří, poté jsme hupsli do auta a jelo se. Na místo jsme dorazili jako první, tak nedočkaví jsme byli! Vzápětí dorazil kamarád Endy a pak už jsem nestačila koukat, kolik kamarádů nakonec dorazilo, takový počet jsme opravdu nečekali. Jako poslední dorazili i pro nás noví kamarádi jezevčíci a mohlo se vyrazit. Nejdřív jsme se všichni zvěčnili před krásným zámkem Nelahozeves, následovala cesta kolem Vltavy, dále kolem místních domečků, kde jsme potkali další flekatou kamarádku, které předseda nechal vzkaz ve schránce, vyhlídka a pak už velká pláň plná sněhu, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc. Nastal pro mě dlouho očekávaný povel volno a už jsem mohla běhat a hrát si s ostatními, kteří taky dostali příležitost.To však moc dlouho netrvalo, z dálky vyběhly srnky a tak to bylo jen taktak, aby si nás páníci stihli včas připnout, jinak bychom jistě rádi čmuchali stopičky. Nakonec jsme dorazili zpátky k autům , rozloučili se se všemi flekáči a vyrazili k domovu do teplého pelíšku, abychom mohli načerpat energii na další výlety.Tak zase někdy příště, přátelé. Haf!
|
3. ledna 2010 Krize ekonomická, krize středního věku, krize identity, krize životního prostředí, krize volební, krize, krize, krize, pořád samá krize.... Tak jsem se po dnešním esoterickém potulování po historických hradbách Vyšehradu zahloubal, co všechno je k nezaplacení. Když se pořádně prolítám po louce a najdu plnou misku - je k nezaplacení. Když sedím s tlupou bíglů u ohýnku a cítím vůni špekáčků - je k nezaplacení. Když hýří páníčci dobrou náladou a drbou nás za ušima - je k nezaplacení. Když najdu louži plnou bahýnka a spolu s Amynkou se do ní zanořím až po uši - je k nezaplacení. Když má celá smečka čas a jede se za dobrodružstvím - je k nezaplacení. Když nás nic nepíchá a nebolí a můžeme se honit za balonkem - je k nezaplacení. Když nové štěně vyroste ve zdatného výletníka - je k nezaplacení. Když se můžu povalovat v Šárky posteli a nestřílí rachejtle - je k nezaplacení. Když mám kupu kamarádů výletníků a je nám spolu dobře - je k nezaplacení. Když máme šéfku Terrinku, nejšikovnější bíglici, co znám - je k nezaplacení. Ať Vás život baví a drží se Vás zdraví, mí bíglové hraví, to Vám Archie praví.
|
